Dnes a denně se v ordinaci setkáváme s mýty a pověrami, které se mezi chovateli udržují i v dnešní době, kdy získat relevantní informace není již žádný problém…
Některé z nich přiživují chovatelé svými radami novým majitelům štěňat a koťat, jiné se předávají po generace, jak báje a pověsti…
Oblíbený chovatelský mýtus, platí jen pro malá plemena psů, je ten o mléčných výrobcích. Prý po nich štěňata přerostou…o genetice ani slovo.
Z očí jim teče, protože žerou kosti, z cukru mají škrkavky, někdy i cukrovku, po krmení syrovým masem jsou agresivní (zajímavé v dnešní době, kdy je velice populární BARF)…
Teď však k těm vážnějším: aspoň jednou by měla mít fena štěňata, jinak bude mít nádory a na stáří bude agresivní.
Agresivita souvisí maximálně se zdravotním stavem a následnou „nevrlostí“ feny, nikoli však s tím jestli měla, či neměla štěňata.
Nádory na mléčné žláze, děloze, pochvě, záněty dělohy, či v některých případech cukrovka, však vznikají pod vlivem pohlavních hormonů a gravidita tady nehraje žádnou roli. Vzniku těchto problémů tedy můžete zabránit odstraněním vlivu hormonů, čili kastrací. Aplikace hormonálních přípravků aby fena nehárala, naopak riziko vzniku problémů zvyšuje. Stejně tak i aplikace hormonů při oddálení hárání, přerušení nechtěného krytí, přerušení falešné březosti.
Kastrace před 1.háráním nebo hned po něm snižuje riziko vzniku nádorů o 95%, s každým dalším háráním se procento snižuje a po 4.hárání již na vznik nádorů nemá vliv. U chovných fen doporučujeme kastraci po ukončení chovu. Nicméně i kastrace provedená v pozdějším věku a preventivně je lepší, než zákrok prováděný léčebně a ve výrazně horším zdravotním stavu.
Vezmeme mu krev a bude jasno…
Toto se samozřejmě netýká jen vyšetření krve, ale i dalších upřesňujících vyšetření (RTG, USG, endoskopií,CT, MRI…).
Základem diagnostiky je řádná anamnéza (co, kdy, kde, proč, jak, kdo a s kým) a klinické vyšetření. To nám dá základní představu o tom, kde by mohl být problém a výše zmíněná vyšetření nám pak diagnostiku upřesňují. Je to jako byste přišli se psem, že nechce moc žrát, polehává, nehraje si, prostě je divnej …my udělali krev, rentgen, pro jistotu sono a možná bychom nic nenašli. Až po pár dnech, kdy by se psovi udělala boule pod okem, bychom přišli na to, že má zlomený zub a …po vytržení se stal zázrak, pes je jako nový. Je to jako u lidí, mnohdy citlivý „obvoďák“ dokáže víc než supermoderní klinika, kde nikdo nedokáže dát jednotlivé souvislosti dohromady.
Takže nevěřte, že mašiny vám dokážou dát odpověď na vše, na druhou stranu nevěřte doktorům, kteří „házejí“ diagnózy od oka, bez dalších vyšetření. Specielně u vyšetření krve se občas setkáváme se stavem, kdy podle krve by zvíře snad už ani nemělo žít a na druhé straně se situací, kdy na krvi nic a zvíře polomrtvé… Jak říkají humánní kolegové: není člověk zdravý, je jen špatně vyšetřený.
Ono mu to nevadí, ono ho to nebolí…
S tímto tvrzením se často setkáváme u stomatologických pacientů. Zvířata mají výrazné parodontopatie : kývající se zuby, obalené zubním kamene, odhalené kořeny, zapíchané chlupy pod dásněmi, zlomené korunky…o zápachu z tlamy nemluvě a přesto majitelé tvrdí, že jim to nevadí, že žerou. No, co mají dělat, když mají hlad! Zuby třeba postupně vypadají. Někdy přeci jen žrát přestanou, slintají, mají oteklé čelisti, zvrací…pak přicházejí do ordinace a diví se, že problém vznikl od zubů. Trhat samozřejmě nechtějí, protože jak pak bude zvíře žrát? Nakonec jsou překvapeni, když po ošetření a někdy i po kompletní extrakci, dojde nejen ke zlepšení fyzického, ale i psychického stavu zvířete.
Někdy si říkám, proč si lidé ta zvířata pořizují? Pes kašle, má nález na srdci, přesto ho majitel neléčí…prý mu to nevadí (psovi a zřejmě ani majiteli). Pes kulhá a majitel nechápe, že kulhá, protože ho to bolí… Někdy až silnější slovo dokáže majitele vrátit do reality.
S tímto mýtem často souvisí i další:
Má tam sice nádor, ale neroste a nevadí mu…
No…on kdyby nerostl, tak tam vůbec není…
Je sice pravda, že většina „bulek“ jsou nezhoubné nádory a většina i pomalu roste, ale…z pouhého pohledu a pohmatu můžeme jen tipovat o často ani biopsie nám někdy nedokáže přesně určit typ nádoru, takže pro přesné určení je třeba poslat část tkáně a ne jen pár buněk.
Spoustu nádorů doopravdy jejich „majitel“ přežije a nijak mu život neznepříjemňují, ale… vždy je lepší operovat menší nádor, než velký a navíc zvíře nám stárne a zvyšují se rizika operace. Navíc např. nádory na končetinách se odstraňují velice obtížně (chybí volná kůže na přešití defektu) a čím jsou větší, tím déle potom probíhá hojení. Bohužel „s věkem“ nádorů přibývá…a pak nastává situace kdy se „potkají mýty“…desetiletá nekastrovaná fena, po posledním hárání se objevily nádory na mléčné žláze, malé, nebolí, podle majitele nerostou. Nicméně podle záznamů při vakcinacích přeci jen rostou…pomalu, ale jistě 🙁 A přijde čtrnáctý, patnáctý rok věku a po dalším hárání nádor najednou roste před očima, někdy i praskne a najednou pro majitele není věk překážkou a chce rychle operovat, protože nenechá psa uspat, když mu „přeci jinak nic není“. V lepší variantě nejsou na plicích metastázy a operace nakonec vše vyřeší.
I nezhoubný nádor může nakonec svého hostitele „dostat“ svým růstem:
Patnáctiletá yorka s rychle rostoucím nádorem MŽ, velký bojovník 🙂
Jedním z mála nádorů, nad kterámi mávnu rukou je kožní histiocytom. Jedná se o nádor, který se vyskytuje hlavně u mladých psů a často na místech, kde se operuje velice špatně ( ušní boltce, nos,pysky, prsty…). Většinou však během
1-2 měsíců sám zmizí a operujeme jen v případě, že si ho pes dráždí nebo když majitel nevěří, že zmizí…
4 letý whipet, první fotka z 21. 12. 2014, druhá z 22. 1. 2015, majitelka sice byla také mírně nedůvěřivá, ale než se rozhoupala k zákroku (který jí doporučovali všichni v okolí), nádor se pomalu začal zmenšovat…a dnes už po něm není ani stopy.
On už je starý, nechci ho trápit operací, to už se nevyplatí…
Stáří není nemoc, jen je to stav organismu, kdy spousta věcí už nefunguje jako dřív. Funkční tkáň orgánů je nahrazována pojivovou a tukovou tkání, čímž dochází ke snížení jejich činnosti, snižuje se obranyschopnost, zvyšuje se výskyt neoplasií…
Jak je všechno relativní…na jedné straně majitel nechce operovat psa v 10ti letech, protože „už se to nevyplatí“, na druhé straně nedokáže pochopit, že pes(kočka) je ve 14-15ti letech již hodně starý a že dalších pět let s ním zřejmě nestráví (přestože sousedovic pes umřel v 18ti letech a babička měla 20ti letou kočku). Každé plemeno sice začíná svůj seniorský věk jindy, to však neznamená, že pak už se nemůže uspat, že se nevyplatí ho léčit, či mu aspoň nějak pomoci v jeho nemoci. Veterinární medicína udělala v posledních letech obrovský krok vpřed, co se dříve zdálo nemožné, je dnes běžnou praxí. Máme k dispozici nová anestetika, léky, diagnostické přístroje. Pokud chceme, můžeme doopravdy hodně. Neznamená to však, že budeme neúměrně prodlužovat život tam, kde to již není vhodné a další péče hraničí s týráním.
Snažme se i v tomto věku k našim zvířatům přistupovat s láskou a zodpovědností, vždyť i my podstupujeme v „důchodovém věku“ operace, měníme si „náhradní díly“, aby se nám lépe žilo. A pokud to jde, usnadněme život i jim.
13letá Bety, které její majitelé dali šanci a ona ožila a strávila s nimi další 2,5 roku 🙂
Tolik tedy mýty vážné i nevážné…a na závěr jeden známý mýtus z krásného českého filmu :
TO JE BLECHA PSÍ, TA NA ČLOVĚKA NEJDE 🙂
Ale o blechách zas někdy příště…